Jdi na obsah Jdi na menu
 


ETOLOGIE A KOMUNIKACE

CITUJI ZDE Z DÍLA :

Stanislava Komárka 

Domácí holubi

Cílem autora není zmnožovat už tak dost obsáhlé písemnictví o variabilitě, původu a chovu domácích holubů, ale podívat se na tento živočišný druh, který zná z téměř čtyřicetileté autopsie ze všech mimolidských tvorů asi nejlépe, jednou úmyslně antropomorfizu­jícíma očima, zkusit číst jejich chování optikou vztahů a chování lidských (o srovnání světa savců a ptáků blíže v autorově eseji „Křídlo a spár“). Proto jsou zde vynechávány obvyklé uvozovky i tam, kde úplná adekvace mezi odpovídajícími mody chování či emocemi je prakticky vyloučena. Žijeme v době, která dostatečně ví, že vnitřní svět zvířat a lidí není totožný, ale je vždy nutné znovu zdůrazňovat, že strukturně tak podobné bytosti jako člověk a holub něco společného mají. Ve srovnání s člověkem na holubech na první pohled zaujme jejich emoční chlad týkající se vlastních mláďat. Ta mají výraznou přitažlivost jen tehdy, pokud jsou malá a je nutno na nich sedět, tedy tak do desátého dne. Poté je jejich vybrání či odstranění přijímáno s naprostým klidem a nejsou ani bráněna, ani hledána (tento modus chování holubů – i jiných druhů – ostře kontrastuje s tím, jak se chovají mnozí jiní ptáci – kurovití, bahňáci, dravci atd.). Rovněž vejce jsou bráněna pouze tehdy, pokud na nich holub sedí – jinak je jejich odstranění kvitováno s naprostým klidem. Holub usedne ještě na prázdné hnízdo, ale tak do pěti hodin si teprve „uvědomí“ nepřítomnost vajec a inkubaci skončí (holubi ostatně dobře poznají i neoplodněná vejce a často je po několika dnech odstraní – jak vlastně, není mi ani po letech jasné). Zdá se, že jedinou autentickou citovou vazbou holubů je vazba na párového partnera (i sourozenecká pouta – holoubata jsou v typickém případě dvě – jsou poměrně slabá a většinou se rozpadají za několik málo týdnů po vylétnutí). Páry jsou v zásadě celoživotní, či alespoň do smrti jednoho z partnerů, spontánní rozchody jsou naprostou výjimkou a vyskytují se pouze u párů chovatelem „násilně“ sestavených (tato pozoruhodná schopnost ostatně podmiňuje snadnost udržení holubích plemen – lze jich chovat i více v jednom holubníku, aniž by došlo k promísení). Ve fungování páru lze spatřovat někdy dojemnou loajalitu – nejsou opouš- těni ani partneři nemocní, ba ani umírající (to ovšem nebrání v tom, aby vedle jejich mrtvoly s novým partnerem velmi brzy znovu zahnízdili). Pozoroval jsem případ samice, která denně vodila svého téměř slepého druha ke krmítku, a jiné, která svého těžce nemocného partnera vždy na chvíli opustila, „pomazlila“ se se samcem jiným, a poté se opět vrátila nazpět. Z toho neplyne, že neexistuje poměrně značná promiskuita (i homosexuální mezi samci) – lze odhadovat, že dvě až pět procent mláďat pochází od jiného otce, nežli je jejich vychovatel. Ztracený partner je několik dnů hledán a houkáním přivoláván a zdá se, že jeho ztráta představuje jediný tragický moment v holubím životě, byť i ten do čtrnácti dnů většinou přebolí (holub je ze všech domestikantů jediným monogamním zvířetem – u všech ostatních, kde monogamie původně byla, například u hus či kachen, se ji podařilo selekcí rozvolnit). Případy bigamií jsou zcela vzácné a pak má vždy samec obě partnerky na zcela jiných místech, stovky metrů i kilometry od sebe vzdálených. Cyklické fungování páru se skládá vždy ze zhruba týdenních „líbánek“ před snesením vajec se vzájemnou výměnou něžností a krmením „z úst do úst“ a další zhruba šestitýdenní periody, kdy se oba partneři setkávají jen na pár minut při střídání na vejcích či mláďatech a v podstatě se k sobě téměř neznají. V tomto cyklu se také mění vnímavost na podněty v hnízdě – pouze tehdy, když nastává právě ta která fáze hnízdění, vnímají holubi vejce či mláďata a reagují na ně. Vejce či malé mládě podsunuté v jiné než příslušné fázi hnízdění zřejmě vůbec není vnímáno, protože v hnízdě jaksi být „nemá“ (podobný jev je samozřejmě znám i u lidí, byť málokdy v tak křiklavé podobě – vnější podněty jsou ovšem vždy filtrovány a propouštěny jen ty „relevantní“), větší mláďata jsou naopak se vším důrazem vyháněna. Vlastní mláďata od cizích jsou rozeznávána asi po deseti dnech a cizí jsou pak už těžko přijata, naopak vlastní jsou pak krmena i poté, co poodejdou mimo hnízdo – do té doby „bylo“ jen to, co bylo v hnízdě. Rovněž vazba mezi rodiči a potomky se po šesti až sedmi týdnech ztrácí a v pozdější době není po nějaké sympatii či naopak incestní bariéře mezi předky a potomky (i mezi sourozenci) ani stopy. Velmi zajímavé je sledovat vlny synchronicit, jak probíhají v čase holubím hejnem. Jednak se páry navzájem synchronizují v době jednotlivých zahnízdění (bývá jich tak šest do roka), byť ne vždy zcela přesně. Mnohem zajímavější jsou ovšem vlny odchovávání mláďat s jednou určitou charakteristikou – vlny převahy mláďat samčích či samičích či určitého typu zbarvení a kresby. Při aplikaci statistických metod, které ostatně byly k odfiltrovávání synchronicit vyvinuté, se pochopitelně ukáže, že na velkých souborech rozložení těchto jevů odpovídá běžným genetickým pravidlům – jen slepý by ale mohl jejich časové nakupení ve vlnách během roku či i mezi jednotlivými lety navzájem přehlédnout. Pokud se týká vztahu holubů ke smrti, je v případě nehybných mrtvol příslušníků vlastního druhu, i jim osobně známých, zcela lhostejný, s čerstvě zabitými kusy se dokonce někteří samci pokoušejí i pářit. Co je ovšem děsí, jsou nepravidelné pohyby jedinců raněných či dokonávajících. Úlek je ostatně jedním ze základních motivů holubího života a k panice je vždy poměrně blízko, jak ostatně lze u tvorů, jejichž jediná spása je v rychlém ulétnutí, dobře očekávat. Zdá se, že v holubím životě není většího traumatu nežli být zahnán do úzkých a pak chycen do ruky, byť se jinak v zásadě nic nestalo – držení v ruce či hlazení je pro tohoto tvora stejným či dokonce větším přízrakem než mnohá těžká zranění, která snášejí s největším klidem a odevzdaností, a lze soudit, že jim působí zřetelněji menší bolest než člověku či savcům obecně. Rovněž jejich schopnost k hojení ran je neuvěřitelná, i jen po zběžném sešití bez všech pravidel asepse (o podobné příležitosti nebývá nouze, protože dravci, například krahujci, začínají požírat šokovaného a vyčerpaného holuba zaživa). Kromě úleku hraje mezi holubími emocemi významnou roli i hněv a dominanční chování, jakési „vytahování se“. Z prvního resultují občasné rvačky mezi samci, přičemž útoky jsou vedeny do peří na temeno hlavy, čili na partii vitálně dosti důležitou (v úzkém prostoru znemožňujícím útěk je silnější ze zápasících schopen slabšího po mnohahodinovém snažení proklováním lebky utlouct k smrti). Velmi zřídka se dají pozorovat i rvačky v rámci páru, u nichž se mi nikdy nepodařilo zjistit příčinu. Dominanční nafukování volete, opticky zvětšující přední část holuba a rozprostírající lesklé peří na této partii, patří k nejoblíbenějším aktivitám, je to jakési předvádění se bez otevřeného útočného úmyslu, byť submisivní jedinci se v blízkosti takovýchto produkcí evidentně třesou (kromě vrkání, při této příležitosti vydávaného, mají holubi pozoruhodně chudý hlasový rejstřík – ještě k němu patří houkavé volání na druhého příslušníka páru, krátké zahučení při úleku či nevůli, žebravé pískání mláďat vůči rodičům a syčení a klapání zobáku, jímž mláďata straší vetřelce a útočníky). Holubi jsou jinak ptáci pozoruhodně sociální, jejich hejno není vedeno nějakým dominantním jedincem, nýbrž jakýmsi kolektivním „id“. Ve skupinách létají, odpočívají i si hledají potravu, při společném krmení nejsou patrné ani stopy závisti vůči jiný jedincům. Stejně tak jsou do hejna bez problémů přijímáni jedinci zcela cizí a jediným objektem, který je hájen, je hnízdní rajón páru v rámci holubníku. Častým jevem je kroužení celého hejna nad holubníkem (aktivita, která byla u některých plemen hypertrofována do formy mnohahodinových letů ve velkých výškách), což je činnost, která nějakým způsobem napomáhá utužovat kolektivní soudržnost, asi analogicky vytí u vlků či lidskému zpěvu při táborovém ohni (má-li u holubů něco malou stopu „paranáboženského“ chování, je to právě toto). Tyto vzdušné akrobacie jim přinášejí zjevné uspokojení, naopak neschopnost letu je asi nejbolestivěji snášeným hendikepem. V životě holubů sice hraje poměrně značnou roli učení (týká se zejména hledání nových zdrojů potravy, rozpoznávání nebezpečí atd.), ale je to vždy učení individuální. Létání i samostatný sběr potravy jsou osvojovány bez nejmenší stopy napodobování a tradice. Za celá léta jsem viděl jen jeden jediný nepochybný příklad napodobení – mládě, sameček, napodobilo dospělého samce sbírajícího vedle hnízdní materiál a také zvedlo suché stéblo. Měsíc či dva po vylétnutí z hnízda si holubi osvojují drtivou většinu všech poznatků a jedinci chovaní v této době pod uzavřením a v izolaci zůstávají „debilními“, nikdy už ztrátu nedoženou a většinou brzy hynou na nějaký úraz. Ve srovnání s lidským životem má holubí zcela jiné členění: embryonální vývoj ve vejci trvá osmnáct dní, plné velikosti holoubě dosahuje ve čtyřech týdnech (díky krmení „holubím mlékem“, kaší z tukově degenerovaných slizničních buněk volete, se jedná o téměř nejrychleji rostoucí obratlovčí mláďata vůbec), v pěti týdnech opouští hnízdo, v šesti už je samostatné, v půl roce pohlavně dospělé. Celý život holuba ovšem trvá za příznivých okolností až třicet let, z toho bývají samice plodné tak dvanáct, samci patnáct i více let. Holub pětiměsíční a dvacetiletý není téměř k poznání a určení věku u dospělých ptáků obecně je jedním z nejsvízelnějších úkolů. Každoroční výměna peří způsobuje jakési „znovuzrození“ (ani zde není jakákoli analogie šedivění u savců) a určité stopy zanechává věk jen na zobáku a nohách. Výraznější příchylnost k člověku (odmyslíme-li si jeho chápání jako zdroje potravy, což holubi hbitě postřehnou a jsou stavu si ji brát někdy i z ruky či na člověka je krmícího usedat) mají jen jedinci od nejpozději deseti dní věku odchovaní člověkem (i přes naprostou morfologickou odlišnost se holoubata snadno nechají krmit „z úst do úst“ jako od svých rodičů). Jinak vždy existuje nějaká útěková vzdálenost, daná z principu dědičně a kupodivu vůbec ne dobrými či špatnými zkušenostmi s lidmi. Holubí oči, většinou červené, jasné a svítící, a přece čímsi plazí a chladné, jsou jakoby kvintesencí celého tohoto zvláštního světa, živého, elegantního a pohyblivého, namnoze i něžně dojímavého, ale v posledku čímsi bytostněji cizího, nežli je třeba svět hyen či vorvaňů.

Praha, 1997

 

Zdroj - veřejně dostupný, dne 01.03.2020